#12

11.2.

Hory krásné, hory bílé. Pondělí ráno, bílo všude. Ze začátku jsme ještě chtěli vyrazit na kopec, ale vločky se pořád zvětšovali a bylo jich čím dál víc. Do toho začal foukat silný vítr a my skoro neviděli ani na stodolu naproti nám. Tak jsme to vzdali. Děti si zalezly pod peřinku a koukaly na Zvonilku. My dospělí jsme v klidu dopíjeli kafíčka a přemýšleli o tom, co budeme dělat v létě.

Po obědě jsme děti vyhnali ven a společně jsme stavěli obří sněhuláky. Dolní koule jsme ještě nahazovali lopatou. Sněhu bylo všude dost a pořád ještě chumelilo. Nakonec jsme postavili, když na dveře klepal sv. Valentýn, pár -sněhulačku a sněhuláka. Jí jsem pak vymodelovala pozadí. Snad to na jedné z fotek bude vidět. 🙂 Nakonec jsme je ozdobili mrkvičkou. Ještě jsme budovali tunel ve sněhu, kterým se pak děti mohly klouzat. Radost a zimní hrátky. V pět byl nástup v kravíně. Paní statkářka už dojila kravičky a mávla na nás, ať si to jdeme zkusit. To jsem byla jak u vytržení. Šíleně moc jsem chtěla. A byla jsem překvapená, jak dobře to šlo. Ruku na cecík až k vemenu, zmáčknout, zatáhnout a už to stříkalo. Pak to zkoušely i děti. Taky jsem byla překvapená, jak tam na pátou všechny krávy stály ve frontě na dojení. Jen co se jim vemeno vyprázdnilo, odešly do vedlejší haly na čerstvé seno a dávaly si do nosu. Pan statkář jim tam otevřel všechny okna a kravičky měly navíc jako bonus k večeři luxusní výhled na panorama Alp. V létě jsou celý den venku. Mají k dispozici kolem 40 hektarů luk a pastvin.

V úterý ráno už chumelilo o něco méně a rada dospělých rozhodla, že se na svah pojede. Kdybych se hned poté nepodívala s Maruškou z okna, nezjistila bych, že v traktoru, který jezdí kolem domu a odklízí sníh, už sedí Maruščin kamarád Max. Nejspíš by se pak ve mně neprobudila touha každé správné mámy, aby ani její městské dítě nepřišlo o tak originální zážitek, jako je jízda na traktoru. Nedobíhala bych jí s tím, že si zapomněla rukavice. A nemusela bych teď chodit o berlích. Sklouzla jsem ze schodů, spadla blbě na nohu a rup … . Bolelo to chviličku jak čert, ale skoro to neoteklo a po chvíli to dokonce přestalo bolet úplně. Na chvíli jsem ožila falešnou nadějí, že se vůbec nic nestalo. Ovšem jen do okamžiku, než jsem se začala soukat do bot. Pak už bolelo i došlapování. A tak jsem se místo na svah, zblízka podívala na vybavení úrazové ambulance místní memocnice. K mému přijemnému překvapení tam po mně nechtěli nic víc, než mojí českou kartičku pojištěnce a občanku. Super. Následovalo první vyšetření, rentgen, zjištění, že mám tu kost nalomenou a že bude sádra. Aspoň jsem ukecala sádrující paní, ať mi dá nějakou menší, lehčí, ať s tím můžu malinko chodit. Dostala jsem tedy jakousi papučku z odlehčené sádry, jenom pod kotník a nášlapnou podrážku na suchý zip. Snažila jsem se to brát pozitivně, ale když jsem si uvědomila, že jsem si zkazila skoro celé jarní prázdniny, že už nebudu jezdit s Maruškou a nezablbnu si ve sněhu, trochu smutná jsem přeci jen byla.

Celou středu jsem proležela na pokoji. Ostatní byli na kopci. Prý tam bylo krásně. Přijeli s červenejma tvářičkama a úplně hotoví.

Od čtvrtka už jsem jezdila s nima. Přes tu sádru jsem nějakým zázrakem a sílou vůle narvala ponožku a seděla v restauraci s výhledem na okolní zasněžené vrcholky a taky na svah, kde se Maruška s kamarády učila snowboardovat. Slunce svítilo, nebe bylo azurové a sníh zářil na všechny strany. Byla jsem vděčná, že aspoň pasivně tu mohu být s nimi.

V sobotu dopoledne jsme se vraceli domů. Ten týden utekl neskutečně rychle ale i přes mé zranění jsme si ho náramně užili. Na ten statek se chceme určitě ještě vrátit. Tak moc se nám tam líbilo. Možná někdy v létě s pohorkami a úvazky :).

V nědeli ráno mě Míra s Maruškou odvezli na kontrolu do Motola. Sádru mi sundali a převázali mi nožku měkou bandáží, aby zůstala i dál aspoň trochu zpevněná. Už se dostanu do boty :). I když to občas pobolívá, jsem ráda, že to není horší. S tím se s Vámi dnes loučím, všem přeji zbytek zimy bez nehod a za týden se Vám zase ozvu.

Papa.

M.