#5

Už je to zase tady. Další týden za námi. Týden s nejvíce NEJ. Minimálně pro zatím.

– nejdelší i nejkratší najednou

– nejvíc nervózní

– nejkrásnější sólokoncerty

– nejlepší kamarádi

– nejlepší rodina

– nejdelší cesta z koncertu domů

 

A takhle bych mohla pokračovat.

Celý týden se nesl pod heslem sólové koncerty a Vánoce. To, že se ty koncerty blíží, jsem pociťovala už dlouho. Blížící se Vánoce jsem ale naplno uvědomila až právě tento týden. A to i přes to, že nás všude masírují reklamy na dárky, ozdoby, stromečky, svíčky, světýlka atd.

Loni touhle dobou jsme už byli na chatě. Já nenechala snad jediný čtvereční metr bez nádechu Vánoc. I kdyby to měla být jen šiška. Domeček voněl vanilkou, dlouho jsme vyspávaly a přes den se bavily, než se z práce vrátil tatínek. U krbu. Bylo to překrásné a romantické.

Letos máme ale jiný scénář. Odlétáme do teplých krajin. Úplně poprvé v mém životě prožijeme Vánoce u moře. No co vám budu povídat. Mám cestovní horečku už teď. A dokonce i sbaleno.

A jelikož tady na Štědrý den nebudeme, nebudou ani dárečky. Je to blbost, abychom si je v lednu předávali. Hlavně kvůli dětem. Naše děti si musí každý rok myslet, že Ježišek je úplný popleta, když nosí jejich dárky nejen k nim domů, ale i ke všem jejich příbuzným, kde je „zapomene“. No nevím. Letos přijde prostě Ježíšek jen jednou. Do Asie. A Maruška si napsala o klavír. 😀 Divila se, když jsem jí vysvětlovala, že ten klavír ji asi na pláž nepřinese, protože by se nám na zpáteční cestu nevešel do kufru. No nic.

Takže jsem se letos dárky vůbec nezabývala. Jen pro mojí malinkatou rodinu, která poletí se mnou. Maruška a Míra. Ani jsme nedělali nějakou extra výzdobu, kromě adventního věnce. Ale teď, jak nasněžilo, tak se ve mně duch Vánoc přeci jen na chvíli zmocnil. Ovšem jen do včera. Jak jsem si balila plavky, tak mě zase opustil. V očích už mám jenom sluníčko a pod nohama písek. Moc se těším.

 

Můj týden začal ale úplně jinak. V pondělí byl můj první sólový koncert. PRVNÍ. A já byla celý den nervózní jak ďas. I když jsem to uměla, kapela byla připravená, klub vyprodaný, lidi natěšení, perníčky napečený… Stejně. Premiéra. Stažený žaludek a rozklepané ruce. Měla jsem Marušku a moje dvě kamarádky z Německa. Dopoledne jsem se nemohla rozhodnout, co si mám dát na sebe, připravovala vše potřebné na ten koncert a už ve 14h jsem stála na značkách. Museli jsme celý klub vyzdobit. Ondra, můj kytarista, měl auto plné dekorací. Půjčili jsme si v Butlers vánoční stromky, ozdoby, světelné řetězy a papírové hvězdy, které jsme zavěsili na strop. Vypadalo to super. Hlavně ty ozdoby jsou skvělé. Jedna vypadala jako bicí, druhá jako zlatý mikrofon, nebo rtěnka, duha… Takové “rockové“, prdlé. Měla jsem z toho radost, protože se to povedlo přesně podle mých představ. Moc děkuju Butlers, že nám to půjčili.

Jen co jsme se dozdobili a já s holkama nakrájela a připravila catering, který jsem před tím objednala, už byla zkouška. Přijel Ondra Brzobohatý a pak hned i táta. Tak ráda jsem je viděla. A jsem tak vděčná, že mi na to moje pozvání kývli.

Po zkoušce už jsem měla dva rozhovory do TV. Najednou bylo půl 7 a v 7h jsme chtěli začít. To se mi srdce rozbušilo snad nejvíc. UŽ TO BUDE !!!

A bylo. Nervozita opadla skoro hned, co jsem vstoupila na jeviště. Pak už to jelo, já hodně vyprávěla, smála se, šlapalo nám to, Ondra Brzo byl vtipnej jako vždy. Zazpívali jsme spolu náš duet JE TOHO MOC a před tím ještě naší oblíbenou NOTHING COMPARES TO YOU. Vystřídal ho až můj táta. Zase jsme se chechtali, když jsme vyprávěli společné historky. A spolu zahráli OTÁZKY, SLZY TVÝ MÁMY a DOTYKY SLÁVY. Pak už jen pár dalších písniček, koleda, přídavky a konec. Hráli a povídali jsme snad skoro 2 hodiny a mně to přišlo, že to bylo max 45 minut.

Byla jsem štastná, až přešťastná, zůstala v sále a povídala si s lidma. Ted den se mi moc dobře spalo. Doma jsme si ještě dali skleničku a šli spát.

Druhý jsem si myslela, že nervozita bude už dávno někde za hranicemi minimálně Mongolska… ale bohužel. Seděla přesně vedle mě, než mi zase vlezla do břicha. Ach jo. Já teda vždy říkám, že člověk, který není před vystoupením nikdy nervózní, je mrtvý. Takže žiju. 🙂

Ten den už jsme měli všechno připravené a nemuseli tedy do klubu až tak brzo. Byli jsme tam v pět. Rychlá zkouška pro změnu s Markem Ztraceným, který si přinesl i svojí kytaru a dobrou náladu. Po zkoušce se šel najíst a já se tak mohla v klidu namalovat a připravit. No v klidu… Tentokrát tam se mnou byla i Maruška s kamarádem Maxem, kteří ve své aktivitě a výdrži předčili i partu králíčků Duracell. Že nám nezbrourali jeviště byl víceméně zázrak. Slíbili jsme jí, že se může na koncert na chvilku podívat. Nastrojila se jak operní hvězda na koncert v La Scale. Víc korálků na krk by se vešlo asi už jen žirafě. Dokonce si leskem namalovala rty. Při zkoušce mi houkala do mikrofónu a culila se na Marka Ztraceného. Byla tak roztomilá.

Najednou bylo zase sedm. Tramtadadá… Další koncert. Vše probíhalo podobně, až na Marka. Ten to se mnou rozjel na jevišti, jako by nám šlo o život. Dokonce jsem na něj z mojí bedny naskočila a on mě – lidi věřte tomu nebo ne – udržel. Bylo to úžasný.

Po koncertě rychlý úklid, stromky, ozdoby, světla, vše do krabic. Stihli jsme to krásně. V deset večer se za náma klub zamykal. Vzpomněla jsem si na naše začátky s DIE HAPPY. Po 25ti letech zažívám něco podobného. Sice jsem trošku starší, ale ta láska k hudbě zůstává, možná i sílí.

FOTO: Martin Sekanina

Ve středu začalo sněžit. Na Vysočině až tak moc, že se zavřela dálnice. A to byl průšvih. Lidé přespávali v autech. A my měli vystoupení v Havířově. Půl kapely a nástroje jely dodávkou. A přesně za nima se dálnice uzavřela. Uf. Já s kamarádkama a s basákem jsme jeli vlakem. Ten si jel krásně po kolejích, my sledovali bílé pláně, a vyhlíželi cválajícího Pavla Trávníčka. Miluju vlaky. To jsem už tady někde psala, že. Nebo ne? 😀 

Do Havířova jsme dorazili krásně včas a měli super koncert. Vánoční trhy. Celý měsíc jim tam každý den někdo hraje. Dokonce jsem viděla, že v sobotu přijede Marek Ztracený. Tak jsem mu v půlce koncertu zavolala a se všemi jsme ho hlasitě pozdravili. On mi to v sobotu pěkně oplatil. Spontánní, bláznivý, milý. A to já miluju.

Protože žádný noční vlak do Prahy z Havířova ten večer nejel, tak jsem se vracela zpátky s klukama autem. Nekonečných 6 hodin. Přes Hradec Králové. I když všude ležel sníh a vypadalo to jako v pohádce, tak ty zasněžené až ledové silnice, kde pořád míjíte náklaďáky na úzké vozovce, spíš připomínaly horror. A to já prostě nemám ráda. Pustili jsme si nějaké filmy. Na ten první si pamatuju. The Mars Attack. Ten je tak prdlej. Zase jsem se pobavila. V posteli jsem pak děkovala všem svatým, že jsme zvádli, vrátit se zpět domů. 

Čtvrtek. Kolem Humpolce to pořád nevypadalo dobře. Šílené zácpy. Všude napsáno – vyhněte se dálnici. Jenže jak, když jsem musela do Humpolce. Tentokrát jsem vystupovala na večírku jen s Ondrou a s tátou. Jela jsem s Ondrou jeho dodávkou. Po 50. kilometru jsme sjeli z dálnice. Raději. A udělali nejlépe jak mohli. Cesta nás vedla nádhernou, zasněženou krajinou. Na silnicích jsme nepotkávali skoro nikoho. Já pořád jen filmovala, jak to vypadalo krásně. Ukazovala jsem to později Marušce, která měla jet původně se mnou. Jelikož jsem se ale bála, že bychom mohli jet dlouho a nechtěla jsem, aby případně seděla v autě v zácpě, nechala jsem ji doma s kamarádkou. Stejně jsme hráli jen chviličku a zase se vraceli domů. V půl osmé jsme byly zase spolu. Když usnula, jela jsem pozdravit lidi  z MOL, u kterých ráda jím tu bagetu :))) . Předávali šek na dobrou věc. Zdržela jsem se jen chvilinku a šla si lehnout. V pátek mě čekalo poslední vystoupení tohoto týdne.

Celý den jsme měly volno – Maruška a já. Přijel Ondra kytarista, šly jsme s ním vrátit do Butlers všechny stromečky a dekorace z koncertů. Pak šup pejskům pro kabátky. Venku bylo pod nulou a my měly v plánu jít na dětské hřiště. Pejsci by nám tam umrzli. Vybraly jsme super bundičky a šupaly do Riegráku. Pejskům bylo teplo, ale mně po necelé hodině skoro umrzly prsty. Maruška na mě byla hodná a svolila, že můžeme jít domů 😀 Nejdřív ale na lívance a na kakao. Ach ty blbé diety. Já si teda lívance neobjednala, já byla hodná a dala si avokado a vajíčka. Ale copak jsem to po Marušce mohla nechat. :))))) 

Večer jsme spolu skočily do vany a když mi usnula, zmizela jsem na chvíli do Obecního domu na krátké vystoupení. Jen s Ondrou. Bylo to fajn. Hned zase domů. Usnula jsem okamžitě, spokojeně, s vědomím volného víkendu. Válendo grando. Balení na cesty. A uklízení. Celý víkend v teplákách. Ven jen vyvenčit pejsky. Jinak NIKAM. Celý víkend. Ach to byla krása.

Snad to příští týden stihnu nějak sepsat a poslat. V neděli totiž budeme někde na moři mezi Singapurem a Thajskem. Buď to pošlu už v sobotu, nebo až v pondělí. Uvidíme.

Mějte se krásně.

Vaše,

Marta

Komentáře
  1. Klári napsal:

    Marti tomu se po právu dá říkat náročný týden. A k tvému Vánočnímu koncertu… Bylo to úžasné, útulné, pro mě neuvěřitelné předání energie, které z tebe, kapely a duetu s tvým tatínkem sálala. Děkuji ti za ten krásný pondělní večer i za to, že jsi si na mě udělala čas i přes to že sem zbyla poslední. Děkuji ti za tvé krásné album. Krásné svátky tobě i celé rodině

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů