#10

28.1.2019

Krásné pondělní ráno všem,
Tentokrát mám hned 2 týdny najednou. Od dovolené to pořád nějak doháním, tak jsem tomu udělala konec a napsala hned dva.

Doufám, že Váš týden byl fajn a víkend úplně nejlepší. Můj týden byl super. V pondělí jsem si jela pro „nové“ auto. Od listopadu pracujeme (Vašek Noid Bárta a já) na naší Rocksymphony, jezdíme sem a tam po naší krásné zemi a většinou řídí právě on. A tak napadlo majitele Auta Super, že když spolupracují s Vaškem, mohli by třeba i se mnou. Slovo dalo slovo a už jsem i já v jejich „závodní stáji.“ Hned jsem se musela projet. Na nové auto si člověk musí zvyknout. Už se mi jednou stalo, že jsem si na letišti půjčila nějaký vůz a na křižovatce místo blinkrů mačkala ostřikovače. Před jízdou se vše musí nejdřív najít.

Po asi 2 km mi zavolal můj drahý muž, jestli tedy, když jen jezdím kolem, nechci zajet za ním, že bychom mohli, v jeho pauze na oběd, poobědvat společně. Tak jsem jela. 🙂 Všem párům to doporučuji. Po letech ve vztahu je to moc důležité. Občas nějaká večeře, výlet, společné vaření nebo procházka. Jak ten čas tak rychle běží, ztrácí na sebe lidé čas a i když jsou pak spolu, řeší vše ostatní. Proto si na sebe my dva snažíme ten čas najít. Aspoň občas. A funguje to. Pamatuju si, jak jsme šli na večeri. První po porodu. Marušce bylo několik měsíců. Byli jsme asi hodinu pryč. Za rohem. Maruška nakojená, zrovna usnula a Mírův bráška hlídal. Byla jsem tak nervózní a měla dokonce špatné svědomí, že jsem ji „opustila“. A bylo to tak fajn. Jít upravená s mým mužem na jídlo. Měla jsem oči jen pro něj, on jen pro mě. A za chvíli jsme zase běželi domů. Ani se v postýlce za tu dobu neotočila a spala skoro až do rána.

Ale zpátky k mému týdnu. Večer přišel kamarád, aby s Maruškou zkusil ten její nový klavír, který jí Ježíšek přinesl. Vyťukávali si spolu dětské písničky, to bylo tak roztomilé. Snad jí to bude do budoucna bavit. Chodíme si k ní do pokojíčku občas zahrát i my. Dospělí.

Úterek se nesl ve znamení relaxace, příprav a balení. Asi po roce jsem byla na kosmetice. Usnula jsem tam na lehátku a vůbec se mi nechtělo vstávat. 🙂 Aby taky jo, když doma už na mě čekalo jen prádlo, uklízení a vaření :)). Navíc jsem si musela sbalit na dva dny na koncerty v Ostravě a v Brně s Rocksymphony. Balení nemám moc ráda. Na všechno myslet, nic nezapomenout. Píšu si raději seznamy věcí, které potřebuji a pak kontroluju. Brala jsem si jen malý kufřík a tak se mi tam muselo všechno vejít.
Ve středu ráno jsem odvedla Marušku do školky, vyvenčila pejsky a pospíchala na nádraží. Zase vlak s tím hezkým jídelním vozem, se kterým jsem jela před pár týdny ze Slovenska do Vsetína. Tam mi udělali super čerstvá vajíčka. Cesta utekla rychle. V Ostravě mě přivítali čokoládou a odvezli do rádia Helix, kde už čekal Vašek. Měli jsme spolu krátký rozhovor a jeli dál, do nákupního centra Karolína na autogramiádu.

Večer, hala Tatran. V životě jsem tam nebyla. Hala je docela pěkná, zajímavý design. Kdyby se opravila, byla by nádherná. Slyšela jsem ale, že spíš půjde k zemi. Škoda. Asi teď šíleně mudruju, pardon, ale jak se máme naučit v životě na něčem pracovat, když vše zdánlivě nefukční vyhazujeme a nahrazujeme za „možná“ lepší. Nejen věci, ale i vztahy. První problém a pár se rozchází. Snad se nám reparace, regenerace, popřípadě recyklace budou dařit víc a víc.
Koncert byl super. Publikum vřelo. Dokonce jsem se nechala nést na rukou. Daleko mě sice neodnesli, ale i ten kousek byl super. Musím to někdy zase vyzkoušet.
Po koncertě další autogramiáda. Zůstalo tam ještě hodně lidí a bylo to fajn. Stejně se ale musím přiznat, že po tak dlouhém koncertě, kdy zpíváme, běháme, skáčeme a bavíme (se), na autogramiádě už obvykle melu z posledního. I tentokrát jsem se šíleně těšila do postele. A jako na potvoru :D, když jsme se vrátili do hotelu, potkali jsme ve dveřích Kubu Prachaře a Marka Taclíka, kteří ten večer měli v Ostravě vystoupení. Nešlo to jinak, museli jsme ještě jít na bar dát si drink na dobrou noc. A pak už konečně spát.

Brno. Z Ostravy do Brna to není až tak daleko. Proto jsme vyjeli až po poledni a hned zamířili do Boby haly. Jeviště už bylo připraveno, dodělávaly se poslední věci a byla zkouška. Už jsme se zase těšili. Začínáme být s orchestrem sehraní a to se pak vystupuje o hodně lépe.
A koncert skvělý. Zase. Lítali jsme po jevišti a užívali si to s publikem. Vašek dokonce vylezl někam docela vysoko a zpíval tam. Ja jsem to celé natáčela, aspoň si to myslela, ale bohužel nezmáčkla jsem pořádně tlačítko RECORD, takže víte co … . Ach jo. Taková začátečnická chyba.

Už jsem se těšila domů na moje dva nejdražší. Do Prahy jsme dorazili před třetí ráno. Okamžitě jsem padla za vlast. Sice jsem trochu spala v autě, ale znáte to. Stoprocentní odpočinek to není. A to jsem kamarádkám slíbila, že s nima půjdu v osm ráno na jógu. To bylo těžké vstávání. Vůbec se mi nechtělo z postele a moje tělo bylo těžké jako kdyby bylo ze železa. Ale zvádla jsem to. Byla jsem pak na sebe docela pyšná.

Odpoledne s Maruškou a jejím kamarádem. Večer jsme totiž s Mírou odjeli za Prahu na společný víkend. Teprve podruhé od Maruščina narození, jsme někam odjeli bez ní. Zůstala u našich kamarádů a náramně si to užila. Přiznám se, že se mi malinko stýskalo. Závislá matka.
Škoda, že nebylo hezčí počasí. Sníh, déšt, bláto, vítr, nic nás neodradilo vyrazit ven do lesa. Měli jsme pejsky a pohorky, teplé bundy, úsměv na tváři a veď mě dál, cesto má, … Oba to milujem. Přes tři hodiny toulání se po lesích a loukách, než jsme se zase vrátili do hotelu. Náš společný čas jsme si opravdu užili, dobře jsme si popovídali a odpočinuli si. V neděli ráno se na nás sesypal příval sněhu, a tak jsme raději hned po snídani odjeli zpět za Maruškou. Ale vůbec to nevadilo. Zbývalo nám ještě celé volné odpoledne. Teď už ve třech. A to je taky super!