#6

KONEC ROKU 2018

23.12.2018

Poslední 2 týdny tohoto roku. Zase se těch dlouhých 365 dní otočilo moc rychle. Babička mi říkávala, když jí bylo 80 let, že vlastně ani neví, kam se ten její život poděl. A i já mám občas pocit, že ten čas jenom letí.

Letos jsem Vánoce úplně nezaznamenala. Tedy samozřejmě, že ano, ale jinak. Od začátku prosince jsme začali pomalu dávat dohromady věci, které jsme potřebovali sbalit na naší cestu do Asie. A když vám rukama jdou letní šaty, plavky a krém na opalovaní, tak si těch nekonečných reklam na Vánoce ani pořádně nevšimnete. Na stole mi ležely dva seznamy. Jeden na odškrtávání, co do odletu musím ještě stihnout a zařídit, druhý se vším, co poputuje do kufru. Nejdůležitějším bodem bylo 17.12. natáčení videoklipu. 2 dny před odletem. Takže malinko nervíčky na pochodu, ale už jsem těšila. A to nejsem velká milovnice natáčení. Teď je to všechno nějaké jiné. Vše si rozhoduju sama a sama si za vše nesu zodpovědnost. Ale risk je zisk.

V pondělí ráno jsem se v klidu sbalila a odjela za Prahu na místo určené k natáčení. Tam už se vše hemžlilo lidmi, kteří něco připravovali, stavěli lampy, připravovali vše potřebné, jako jsou rekvizity, kostýmy atd. Já si hned sedla ke stolu a nechala se namalovat. Chvíli po mně přijel další hlavní aktér mého videoklipu – můj filmový muž, Vašek Noid Bárta. Jsem tak ráda, že do toho se mnou šel. Přece jenom jsme natáčeli i romantické scény. S někým cizím by to nešlo. Cítila bych se možná trapně, neuvolněně. S Vaškem to bylo úplně přirozené, i po zkušenosti, když jsem mu v muzikálu Hamlet hrála matku 😀 Ne nadarmo si říkáme bratr a sestra.

A bylo to super. Hodně jsme se nasmáli. Vzpomínali jsme na starý časy, kdy jsme koukali na všechny ty filmy, které jsme teď „kopírovali“. Sice naším způsobem, ale podle předlohy. Snad největší radost Vaškovi udělalo to, když mi mohl do pusy strčit pálivou feferonku. Já si myslela, jak jsem chytrá, že do ní kousnu jenom trošku, ale ona pálila jen co jsem se na ní podívala. Film 9 a 1/2 týdne jsem neviděla hodně dlouho, ale na tuhle scénu se nezapomíná. Kdo neví, o čem mluvím, pusťte si ho. Kim Basinger a Mickey Rourke v nejlepší formě.

Mně zase šílené bavil hrnčířský kruh. Mít zapatlané ruce. Od hlíny je svým způsobem příjemné. Snad to teď neprobudí nějaké psychology mezi vámi, kteří mi přiřknou nějakou strašidelnou diagnózu 🙂 Něco vám tedy řeknu, s tím kruhem to není úplně jednoduchá věc. Musím si to jednou znova vyzkoušet. Fakt mě to bavilo. Paní, která nám tu vázu musela několikrát vykroužit, byla z Brna a dala mi vizitku. Až jí najdu, dám jí sem, pro případ, že byste měli chuť to taky vyzkoušet. Třeba pak můžeme všichni na stejný kurz 😀 Koho by to zajímalo??? Udělat si nejakou jarní vázičku? Pište do komentářů. Třeba to nakonec oprvadu vymyslíme.

Lezli jsme po schodech, po žebříku, Vašek dokonce visel, já malovala, tančila, koupala se. Vašek byl často nahoře bez, ale jelikož pravidelně a hodně cvičí, tak si to spíš užíval, než aby se musel zabývat tím, jak zatahovat břicho. Takový stav bych taky zase chtěla zažít. Teda já břicho moc nezahatuju, ale rozhodně ne proto, že bych žádné neměla. Přesto jsem vlastně docela spokojená.

Natáčeli jsme až do tří hodin ráno. Než jsem si sbalila moje věci byly 4h ráno. V pět už jsem byla doma. Unavená, ale šťastná. Teď se nemůžu dočkat výsledku. Bude to PARÁDA.

V úterý ráno, po pár hodinách spánku, jsem vyrazila za mojí kamarádkou Adélou, aby mě na cestu udělala krásnou. Trošku mi přistříhla vlasy a „refrešla“ mojí barvu. Potom jsem šla na snídani se sestřenicí z Moravy, abych si v zápětí lehla a trpěla v zubařském křesle. Néé, netrpěla jsem (mám nejlepšího zubaře Filipa), ale návštěvy u doktorů, i když jen preventivní, nemá asi nikdo rád a já navíc věděla, že mě další den už čeká jen cesta do ráje, na naší vysněnou dovolenou.

Zbytek dne jsem už připravené věci rovnala po vzoru TETRIS do kufrů a pravidelně odškrtávala položky z mého seznamu. To je pak takový krásný pocit, když vám na papíru přibývají škrtance. Pocit dobře vykonané práce. A pocit blízkého cíle, když už se jen vše dolaďuje. A byla šíleně unavená. Pryč jsou doby, kdy mi stačily 3 hodiny spánku. Navíc jsem měla obavu, že na mě něco leze, protože mě bolela hlava a celé tělo. Natáčeli jsme venku letní scény v zimě. To se nastydne raz dva. Proto jsem šla brzo brzičko spát.

Středa. Den D. Odlet. Prázdniny. Konečně.

Míra šel ještě do práce a my holky jsme dlouho spaly, pořádně snídaly a došlo i na mazlení u pohádky. Ja to miluju, ležet s ní na gauči pod dekou a vnímat její reakce a pocity na různé příběhy. Je tak citlivá. Objevily jsme pohádku o narození Ježíška. V jedné scéně opouští hlavní protagonista oslík svojí kamarádku ovečku. Už jsme to viděly asi 5x, protože se do té pohádky zamilovala, ale stejně pokaždé pláče.

To bychom nebyly holky, kdybychom nešly na ještě jedno důležité posezení před odletem. Nehty. Jelikož nebyla ve školce, tak šla se mnou a dostala malinkaté třpytky a byla přešťastná. Holčička 🙂

Lětěli jsme až v osm večer. Přes Curych do Singapuru. Já s Mírou Economy, Maruška  Business. Hlava na stehně u tatínka, nožičky u maminky. Co vše rodiče neudělají pro své děti. 😀 Spala skoro celý let a probudila se odpočinutá a dobře naladěná. Aspoň někdo 😀 

Naše loď odjížděla až v sobotu, 22.12. Tak jsme měli 2 dny čas objevovat nové město, kde jsme ještě nebyly. Míra byl, ale my holky ještě ne. Bydleli jsme u indické čtvrti a museli hned na jídlo. Miluju indické jídlo. Ale jak si v průběhu blogu přečtete, miluju i thajské, vietnamské,  čínské… (… české, italské, francouzské, španělské, mexické, japonské….. MILUJU DOBRÉ JÍDLO).

Byli jsme i v čínské čtvrti a chodili hodně pěšky. Maruška z chození po ulicích úplně nadšená nebyla, tak jsme museli vymýšlet příběhy o lidech, kteří tam bydlí nebo bydleli, abychom v ní probudili zvědavost a ona zapomněla na to, jak jí strašně bolí nožičky. Občas si vzpomenu na kočárek, který už tak dlouho nepoužíváme. V takových situacích by se ještě hodil. Hlavně teda kvůli tomu, že se v kočárku super vozí věci jako pití, svačiny, foťák atd. Taška na kolečkách se sedátkem pro dítě.

Počasí bylo aprílové. Chvíli modrá obloha, chvíli déšť. Celý Singapur je úžasně zelený. Tolik parků a stromů. To všechno jsme viděli z 13. poschodí našeho hotelu, ve kterém jsme bydleli. Jetlag se ohlásil hned. Byli jsme vzhůru asi od dvou hodin ráno. Museli jsme čekat do šesti, abychom mohli na snídani. Tu jsme si užili úplně sami. A k tomu tolik skvělého jídla. Nudle, maso, omáčky, polévky. Asijský způsob vydatné snídaně. Něco jsem vyzkoušela, ale pak spíš zůstala u evropského způsobu. Chleba s máslem a se sýrem, ovoce, káva. Pořádně jsme se nabaštili a šli si na chvilku lehnout, protože na nás padla únava. Usnuli jsme v sedm ráno a násilím jsem nás budila v půl jedné. 😀

Odpoledne jsme šli do bazénu. Samozřejmě se přivalil mrak a celý se vypustil nad naším hotelem. Déšť byl teploučký a když plavete v bazénu, tak mokří už jste, takže to vůbec nevadilo. Maruška byla nejšťastnější. Nožičky přestaly (zázračně) bolet. Ona je spíš ryba, než člověk. Když je ve vodě, většinu času tráví pod vodou. Ven jen na nadechnutí. Už od tří let zbožňuje Ariel. Proto všechny ty ploutve, které jsme vyzkoušeli. 

Druhý den už jsme vstávali později a šli na snídani, kde už sedělo spoustu lidí. Pak jsme si sbalili saky paky, potkali se s kamarádem, který mě na tu loď pozval, a s jeho rodinou. Spolu jsme odvezli naše kufry do hotelu, odkud se vše převáželo na loď a vyšli si ještě do města. Kamarád Rolf má dvě holčičky, takže Maruška v sedmém nebi. Sice si moc nerozumněly, protože holčičky mluví jen německy a Maruška umí říct jen SCHINKEN, což ke společným hrátkám moc nepatří. Ale běhání a skákání je mezinárodní řečí dětí.

A už jsme si sedali do autobusu, na cestě do přístavu. Hurááá. Cesta začíná. Malá kontrola a odevzdání pasů, sklenička šampaňského, checkovaní na náš pokoj a spousta radosti. Na palubě bylo na tuto cestu přes 50 dětí. Maruška se těšila, že si to pořádně užije. A skoro samé holčičky v jejím věku. Hurá.

Na našem pokoji, neboli SUITE, už nás čekaly naše kufry a dárečky na přivítanou. Maruška dostala obří balónek ve formě naší lodě, dětský batůžek a flipflopy s prasátkem Peppou. Nadšení stoupalo. Už nás přes monitor vítal náš kapitán, který nás po doznění sirény pozval na vrchní palubu, na krátký security check. Všichni jsme se museli dostavit v plovoucích vestách. Kdyby se náhodou něco stalo, tak ať víme, kam utíkat a která je naše záchranná loďka. I  Maruška měla svou malou vestička.

A pak už jsme konečně vypluli. Skyline Singapuru se od nás vzdalovala a my byli fakt šťastní. Začátky jsou nejvíc super. Člověk má vše před sebou a nemyslí na to, kolik dní mu ještě z cesty zbývá.

K našemu údivu, jsme při odplouvání z ničeho nic uslyšeli češtinu. Patřila panu doktorovi, který měl na palubě pacienty, o které se staral, a jeho ženě.

Pak naše první večeře v yacht clubu. To je jejich hlavní restaurace, kam můžete normálně bez rezervace. Půlka je uvnitř a půlka venku, na terase. To je taková nádhera. Všude moře, nad námi hvězdné nebe, na talíři samé dobroty, ve skleničce dobré víno a před sebou vidina 14ti nádherných dnů.

V neděli jsme pouze plavili. Takzvaný DAY AT SEA. V deset ráno jsme odvedli Marušku do kids clubu. Měli tam uvítací party. Dveře se zavřely a my měli volno. Spolu. Jen my dva. Na loďi, která má 1000m2 spa. Hádejte, kam jsme zamířili. Já vlastně jen ležela na lehátku a dívala se, jak se kolem nás vlní voda. Cítila mořský vzduch a bylo mi božsky. Nám. Všem 3. Sen na lodi MS Europa 2.